Nabídka pro sponzory

Jmenuji se Petra Pekárková, je mi 26 let a již 11 let se aktivně věnuji kynologii. Mám za sebou více než dekádu závodění a skládání zkoušek. Aktuálně jsem na rodičovské dovolené a, co čas s dětmi dovolí, věnuji se trénování týmů, jež se vydaly tím správným směrem – vychovávat a cvičit své psy k pohodovému soužití. Nejen doma s majiteli, ale také ve městě / na vsi se sousedy. Současně jsem také pořadatelkou kynologických zkoušek a víkendových seminářů či workshopů vzdělávacího charakteru.

 

Bohužel, v dnešní době není automatické udržování kladných, sousedských vztahů a laická veřejnost se, nutno říci, že mnohdy oprávněně, staví proti pejskařům a držení psů v bytech. Přitom problém není v samotném životě psů ve městech, ale, jak to už bývá, v lidech a, částečně, v nevědomosti i netoleranci na obou stranách. 

Jenže.. za nevědomost, jestliže není k dispozici adekvátní vzdělávací zařízení, se příliš trestat nedá. A kynologie není nic jiného, než další z řady vědních oborů. I přesto, že se to tak v České republice, prozatím, příliš nebere. 

Jistě, že každý majitel psa nemusí být odborně vzdělaný v kynologii, etologii či zoologii, nicméně měl by vědět, co a jakým způsobem se svým psem dělat, aby z něj vyrostl vychovaný a nekonfliktní jedinec.

 

Velice ráda bych toto lidem nabídla, jelikož vím, že pokud mají možnost a finanční stránka jim to dovolí, pak se majitelé psů rádi nechají nasměrovat správným směrem. Asi nikoho nebaví vlát po sídlišti za rozzuřeným psem.

Jenže založení zcela nového areálu je poměrně finančně náročný krok a pronájem vyhovujících prostorů, ať již venkovních, pro sezónu, či vnitřních, pro zimní období, je komplikované. 

 

Možná se teď pozastavujete nad tím, proč chci budovat nový areál, nový cvičák, když jich po ČR je mnoho.
Řekněme, že s mnoha ZKO ( = základní kynologická organizace) není možné se domluvit, protože, jak mi bylo na mnoha místech řečeno, nechtějí na cvičáku nové trenéry. 
Dalším důvodem jsou majitelé menších plemen (ti, kteří převážně žijí v bytech a na sídlištích) či “neovčáky”, kteří potřebují trénovat pomocí jiných metod, než většina klasických ZKO nabízí.

 

Dle mého je nejdůležitější samotná výchova psa, ne poslušnost na zkoušky. Tento koncept jsem si před lety nazvala “Pes pro život” , od té doby ho využívá množství cvičáků i Psích škol napříč ČR. Obsahuje základní pilíře pohodového soužití se psem – od přivolání, přes akceptování běžných součástí života (s tím je spjato i vycházení s druhými psy, lidmi, dětmi), schopnost zůstat sám (neničit zařízení bytu, nerušit sousedy) až po případnou přípravu na další práci (sport/zkoušky).

 

Stojím si za tím, že každý pes se dá vychovat, vycvičit a lze mu porozumět. Musíme ale pochopit, že existují také “jiní psi”, říká se jim “reaktivci”. Mohu vám je asi nejlépe přiblížit přirovnáním k autistickým dětem, ne snad proto, že bych chtěla porovnávat zvířata a lidi, ale z důvodu, že reaktivní pes má v podstatě stejně se projevující příznaky jako autista. Reaguje velmi silně na jakýkoli náhlý, nečekaný či nový podnět, není schopný udržet pozornost, jeho schopnost se učit je omezena na klidové stavy. Dovolím si citovat svůj text: “Reaktivní pes = pes “autista”, jehož reakce majitel nedokáže ovlivnit a ve většině případů nepomohla ani raná socializace, ani docházení na klasické lekce, či časté vystavování jedince problémovým situacím. Tyto pokusy naopak mohou vést ke zhoršení stavu, resp. reakce zvířete.”

Tito psi nejsou nenapravitelní zabijáci, nejsou ani pochroumaní a omezení, oni jsou prostě jen jiní. Život s nimi je vše, jen je snadný, ale práce s nimi má velký smysl.

 

Více o mém výcviku najdete na mé webové prezentaci či na Facebooku. Nicméně, zpět k mé myšlence zcela nového prostoru, tzv. cvičáku nebo, lépe řečeno, kynologickému areálu. Sháním, v rámci možností rovný, plac v dosahu MHD či na dojití od nádraží. Čím větší, tím zajímavější pro cizí kluby a trenéry, případně přímo chovatelské kluby, jelikož je velká sháňka po areálech na pořádání různých klubových akcí, vrcholových závodů či sportovních táborů. Na celé Vysočině je opravdu málo areálů, přitom jde o jednu z nejhezčích a, bereme-li Chotěbořsko, tak i nejlépe umístěných oblastí.

Přílivem nových “turistů” by se samozřejmě zvýšila návštěvnost města, výtěžnost restaurací a vůbec tur. ruch.   
Pro výchovu, základní výcvik i práci s reaktivními psy není třeba ničeho zvláštního, jediné, co tyto týmy potřebují je bezpečný prostor, tzn. plně oplocený. Tato podmínka je opravdu důležitá, nejen, že se tím chrání štěňata, která se vše teprve učí, ale u práce s agresivními jedinci či chronickými útěkáři chráníme také okolí (“civilisty”), nemusí být strach, že pes způsobí např. aut. nehodu svým vběhnutí do komunikace. 
Problémoví jedinci mohou být vychováni a vycvičeni, ale je třeba mít místo, které tuto nápravu umožní. Opravdu není příliš vhodné cvičit s nimi pouze na vodítku. Oni totiž ví, že jsou na vodítku 🙂

Pro psí sporty, kterým se věnuji postačí víceméně také pouze oplocený, travnatý prostor.

Trochu problém nastává v zimě, občas již na podzim, kdy povrch není bezpečný ani pro zvíře a o to méně pro člověka, nízké teploty vylučují klidová cvičení (velký problém je např. s dogfitness, kdy nejen, že materiál balančních pomůcek nesnáší dobře mrazíky, ale zvíře při cvičení potřebuje určitý teplotní komfort – toto je stejné jako při posilovacím/stretchingovém cvičení lidí). V těchto obdobích radikálně klesá docházka pravidelných i nových týmů, bohužel čísla prodaných/koupených psů se v těchto obdobích příliš neliší od zbytku roku, okolo Vánoc naopak rostou. A pokud vezmeme, že polovina z pořízených štěňat jde do rodin, kde nemají zkušenosti s držením, natož s výcvikem psa, a tito lidé přijdou na cvičák teprve po půl roce, většinou to znamená problém. Není problém vycvičit staršího psa, ale je problém půl roku nechat štěně růst jako dříví v lese a pak najednou chtít vše vyřešit během pár týdnů. 

 

Poslední věc, kterou bych ráda zmínila je má vize kurzů pro mládež. Ty by měly vést mladé lidi k většímu pochopení zvířat a tedy i lepšímu zacházení s nimi. Ale současně také k větší zodpovědnosti, respektu k autoritám, smysluplného trávení volného času a, jak jsem již několikrát zmiňovala, zachovávání klidu a pohody se spoluobčany.

Byla bych velmi potěšena, kdyby tato činnost byla podporována a zviditelňována také samotnými městy, nejen na Vysočině.

 Každé město, potažmo jeho vedení, by mělo mít zájem na tom, aby se ve městě dobře žilo. Psi již staletí patří do našich životů a jak můžeme pozorovat, jejich stavy neklesají, naopak. Je třeba se tomu postavit čelem.

 

Věřím, že mohu nabídnout, co slibuji.
Ráda se s podporovateli sejdu osobně.