KRISTÝNA LUTNEROVÁ

O mně.

Ke zvířatům jsem měla od mala velmi úzký vztah a mým největším dětským snem bylo stát se ochráncem velryb. Od narození mi v rodině dělala společnost fenka trpasličího pudla Ajamka, se kterou jsme na vesnici trávily spoustu času prostým blbnutím a pár obyčejnými triky. Když jsem nabrala trochu sil v rukách, stala jsem se venčitelkou některých sousedovic psů.

Další důležitou psí osobností v mém životě byla a je fenka zlatého retrívra Sára. Empatická a pokojná velká dáma, se smyslem pro humor a obrovskou žravostí. Procestovaly jsme jen spolu se stanem, spacákem a pytlem granulí kus republiky. Sárinka je díky tomu dneska výjimečně dobrá v provozní poslušnosti a operativní spolupráci, kterou jsme pro potřeby cestování trénovaly především a díky tomu pro nás nebyl problém bezpečně projít jakýmkoliv terénem a situacemi a mohly jsme se  na sebe vždy spolehnout.

Pořízení vlastního (stoprocentně pořádně velkého) psa jsem nechávala na vhodnou dobu, osud mě však trochu předběhl a přihrál mi pod nos inzerát na Kasiho – ustrašeného malého psíka v útulku – inzerát jakých bohužel člověk vídá denně desítky. Tady se ale stalo něco zvláštního a podvyživené, křivé, smradlavé, sedmikilové klubíčko třesu bylo vlivem jednoho intuitivního, okamžitého telefonického hovoru do týdne u mě doma. Neuměl v podstatě vůbec nic – vlastně pořádně ani chodit a neznal nic z okolního světa, děsil ho i zvuk spadeného listu. Počáteční práce byla především trpělivá socializace strašpytla. Dnes na něm jeho minulost téměř není znát a učíme se společně další a další nové věci a triky, pravidelně rekreačně trénujeme agility, nosework, více se teď také věnujeme hersenwerku. Díky němu jsem změnila styl života, bydliště i práci z Prahy na Havlíčkův Brod a máme se nejlépe, jak můžeme. Můj malý bojínek je nakonec ten nejlepší pes pro mě. 

Nedávno stálou smečku rozšířil můj druhý pes Battu – border kolie z Chs Esuatty – čímž mimo jiné i doplňuji mezírku zkušeností s prací s nejmenšími štěňátky (a navíc s dobrým socializačním základem od nejútlejšího věku).

Svůj sen pomáhat zvířatům jsem naplňovala průběžně zpočátku venčením útulkáčků, a následně prohloubila prací dočaskáře, nejdříve pro OZ Pomoc psikom Vychodní Slovensko a poté pro azyl Dej Pac. V bytě se u mě postupně protočili psi i feny různých velikostí, s rozdílnou minulostí i chováním. Dočaskář kromě standardní péče a socializace učí psa základy poslušnosti pro snadnější start v nové rodině.

Tato sice poměrně krátká, ale za to růzrodá „praxe“ u psů mě spolu se spoustou přečtených knih a porovnaných přístupů a informací učinila šťastnou začínající trenérkou pod psí školou Click dog, u které i nadále absolvuji tréninky a vzdělávací akce se svými psy.

Od spolupráce s útulky si také odnáším tu nejsilnější zkušenost, naše mezilidské soužití se psy dokáže být plné omylů a nedorozumění, které mohou mít velmi nepříjemné dopady na život bezbranných zvířecích duší. Situace i v naší zemi s nechtěnými či týranými psy, ať už přímo či nepřímo (například nevhodnými životními podmínkami), je velmi vážná. Často by však stačilo si vzájemně rozumět v každodenních situacích. To je nyní přesně moje oblast tréninku i nejspíš i konečná podoba plnění snu o záchraně velryb – štěněcí školička a poslušnost pro život, které mi Péťa dala možnost vést. 

Věřím, že jsem tady na správném místě a že šíření osvěty o umu „pozitivní práce se psy“ je jeden ze základních kamenů. Od psů se toho můžeme mnoho naučit, stačí jim jen naslouchat.