PETRA PEKÁRKOVÁ

Já, trenér.

Cvičím pomocí pozitivní motivace a využívám principů klikr tréninku. Pracuji shapingem i luringem, shaping upřednostňuji, ale vždy záleží na konkrétním chování, jež chci naučit. Týmy, které u mě trénují, mají samozřejmě na výběr, vždy se jim snažím vysvětlit, která metoda má jaké výhody/nevýhody a proč si myslím, že je pro jejich psa či tým jedna z nich výhodnější. Byť cvičím pozitivkou, tak asi nejsem ten “echt” správný pozitivkový trenér. Používám označení pro špatně vykonávané chování, pokud se mi něco nelíbí, zkrátka to řeknu, mí psi znají slovo “ne” a mám i určité korekce. Ty jsou vždy pro psa jasně pochopitelné, nelze je zaměnit. Stejně tak ctím pravidlo, že psovi na počátku raději pomůžu, než abych ho nechala dojít do (velkého) stresu nebo přetočení. I zde platí, že mé týmy mají na výběr, vždy je vše na domluvě. Do práce s klikrem nikoho nenutím, ale povětšinou se nakonec stejně dostaneme alespoň ke klikrovému slovu (tzn. slovnímu markeru). Ráda bych poznamenala, že se opravdu není čeho bát, i když práci s klikrem či pozitivku absolutně neznáte. Není to nukleární věda, ani raketové inženýrství :). Navíc, pokud vám tento styl výcviku nebude vyhovovat a ukážete mi, že jste schopní fungovat jinak, nebudu mít problém. Rozhodně se ale nesejdeme v myšlenkách o výchově/výcviku s množstvím pozitivních trestů (bití, plácání, škubání, křik..) či v používání elektronických výcvikových obojků, kor bez znalostí jeho správného použití, výcviku a chování zvířat či jejich životních potřebách. Nemám totiž ráda lidi, kteří se svá zvířata snaží “umlčet” a naučit je jen slepě poslouchat, bez možnosti volby – nedopadá to dobře. To sem píši rovnou.   Cassinka je můj první a prozatím také poslední pes, který má alespoň nějaké zkoušky z výkonu. Je to dané tím, že jsem zkoušela, co se dalo, abych našla odvětví, které nás bude obě bavit. S Karinkou i Shishou už jsem měla naprosto odlišné plány, co se týká jejich sportovního zaměření. Kari by bývala byla dobrá stopařka, tam je tedy možné, že by “cinkly” nějaké ty zkoušky ze stopařiny, ale Shisha už byla pořizována víceméně na agility (a samozřejmě jako rodinný pes). Nejsem zastáncem názoru, že dobrého trenéra dělají pouze složené zkoušky a vyhrané závody, což v žádném případě nechci, aby si někdo vykládal jako omluvu pro to, že osobně příliš zkoušek nemám :). Další důvod je totiž také velmi jednoduchý. Mám již malinko jiné představy o tom, co pro mě je a co není důležité. Co za důležité považuji je vztah mezi majitelem a psem, základní vychovanost psa a jasně nastavené mantinely soužití, kdy má zvíře dostatek volnosti a přitom neomezuje život své lidské “smečce”. A zdraví… hlavně to zdraví. Dobrý trenér musí mít, dle mého, zejména cit pro zvířata a také určitou dávku empatie k lidem. Což je, občas, opravdu těžké a chce to na této vlastnosti stále pracovat. Já se to stále učím a jen doufám, že zdárně :). Trenérovy úspěchy sice ukazují jeho schopnost naučit svého psa určitá chování, ale už nepodávají vypovídající zprávu o tom, zda je daný člověk dobrý učitel, který vám potřebné informace dokáže předat. Nicméně tím samozřejmě nechci říct, že si úspěchů a vůbec aktivně závodících trenérů nevážím – naopak! Jen je prostě nutné hledat i “cosi víc”, onu přidanou hodnotu daného cvičitele. Např. i to, zda si s ním rozumíte jako s člověkem a sedí vám.